Královna bílých tenisek

16. října 2010 v 19:58 | Alciellë |  Jednorázovky
obrázekJednorázovka Královna bílých tenisek byla napsána během dvou písniček - od Elánu Kralovna bielych tenisiek a od No name Ponukam ti seba. Jednorázovka je o dívce, která miluje své bílé tenisky i přesto, že ji občas přinesly smůlu, ale jednoho dne i něco víc. Doporučuji si poslechnout písničky.
Tu druhou jsem nikde nenašla :-(  Ale je nádherná..





Seděla jsem doma jako snad každý den po škole, když přátelé nemohli jít ven. Mamka měla zrovna dnes odpolední směnu a mí drazí bratři už měli jiný plán. Jít si zahrát se svými přáteli basket. Znuděně jsem seděla na balkóně svého miniaturního pokojíčku.Seděla jsem ve svém křesílku, nohy ledabyle pohozené na zábradlí. Četla jsem nejnovější román od Lenky Lanczové, ale po chvíli jsem knížku zaklapla. Nebavilo mě číst písmenka o lásce, která v realitě ani není, nebo jsem ji ještě nepoznala.Podle mě prostě vymyšlené bláboly.

,,Čau ségra, valíme na basket, cože tu tak sedíš?'' podivil se Jakub, můj bratr, mé přítomnosti.
,,Nemůžu tu snad sedět? Kámošky ven nemohly,'' ohlédla jsem se za ním.
,,Tak tu tak neseď, za 10 minut před barákem, jasný? Valíš s námi na basket.Je nás málo.''

Zaklapl za sebou dveře. Rozmýšlela jsem se nad tím, zda-li jít s ním a jeho přáteli na basket. Dlouho jsem však neváhala. Co taky doma, že? Zaběhla jsem do koupelny upravit své líčení, převlékla jsem se do černých kalhot, k tomu žluté tílko a k pasu jsem si přivázala černou mikinu s kapucí. Své vlasy jsem svázala do ohonu. Popadla jsem mobil a klíče, zavřela balkonové dveře a vyběhla za bratry.

Před panelákem už stáli oba bratři a jejich přátelé. Jeden z nich byl můj idol, ale nikdo o tom neměl tušení až na nejlepší kamarádku Ivetu. Ta tu však nebyla. ,,Čau,'' pozdravila jsem je a oni můj pozdrav opětovali. Společně jsme se vydali na hřiště, kde jsme se rozdělili na dvě skupinky. Já jsem hrála s mým idolem a třemi dalšími spoluhráči proti mým bratrům a zbytku party.

Štěstí ve hře stálo při mně, naštěstí. Nerada bych se ztrapnila před Martinem, nejen mým idolem, ale i idolem mnoha jiných holek. Hrála jsem jako o život. Když už jsem se s míčem rozeběhla ke koši a chtěla jsem se vymrštit do výšky, abych koš trefila, moje bílé tenisky zapříčinily dost nepříjemnou nehodu.

Když jsem se připravovala ke skoku, jedna z tkaniček na bílé tenisce se rozvázala. Nevšimla jsem si toho, a tak jsem si ji při rozběhu přišlápla. Bylo to tak rychlý, že jsem nestihla zkusit vrhnou míč do basketbalového koše. Řítila jsem se k zemi s výkřikem. Už už jsem přivírala oči, když jsem ucítila, jak mě někdo uchopil do náruče a oba padáme na zem. Když jsem otevřela oči, lapila mě nádherná pomněnková barva těch nejkrásnějších očí na světě. Martin mě svíral na sobě a upíjel se pohledem v mých očích. Mile a přitom krásně se pousmál.

,,Hej vy dva, nechcete ze sebe slézt a dohrát hru?!'' zavolal na nás hnědooký Pavel.
,,Nebal mi ségru, Martine! Nech si zajít chutě a ty taky, Sandro. Něco jsme si snad domluvili, ne?'' zašklebil se naštvaně Jakub. Martin nic na to neřekl, jemně mi odhrnul neposlušný pramen z obličeje a strčil ho za ucho.
,,Teče ti krev, Sandro,'' starostlivě se podíval na moje rozbité koleno. Stočila jsem svůj pohled z jeho obličeje na koleno a musela jsem se zamračit.

,,Pojď sem! Ošetřím ti to. Horší nemehlo jsem snad neviděl,'' čertil se David, o rok starší bratr. Opatrně jsem se zvedla, podala jsem ruku Martinovi a pomohla mu vstát. Ostatně jeho pád jsem zavinila já. Pak jsem se kulhající chůzí odebrala za Davidem, který mi peroxidem vydezinfikoval sedřené koleno. Pálilo to jako čert, to vám povím. Poté mi ránu přelepil náplastí. ,,Nic to nebylo. Jen trošku vzala o zem. Co ti provedla, žes musela letět k zemi? Můžeš mi to vysvětlit?'' dožadoval se vysvětlení David.

Davidovi šlo ztrapňování mé maličkosti snadno. Během chvíle mé tváře hořely, jak se mi nahrnula všechna krev do tváře. Zrudla jsem jako rak. Oči jsem skopila dolů k zemi. Provrtávala jsem špičky svých bílých tenisek.
,,Já to říkám pořád, že jsi nemehlo,'' odporoučel se Jakub.Jakmile jsem měla koleno zavázané, šla jsem si sednout do stínu pod rozkvetlou jabloň. Seděla jsem a pozorovala jsem dění na place. Martin válel, to se musí nechat. Proč zrovna já musím být takové prkno a ztrapnit se zrovna před ním?! Nevím, jak se to stalo, ale pohltily mě mé vlastní myšlenky, které se sbíhaly ke mně a Martinovi, jak by to mezi námi vypadalo. Ani jsem nepostřehla, že hra skončila. Teprve až stín přede mnou mě probudil ze snění.

,,Královno bílých tenisek, jestli dovolíš, zvu tě na pohár zmrzliny, připojíš se k nám?'' oslovil mě Martin. Jejich parta mířila do nejbližší hospody zchladit se pivem. Čekalo se pouze na mě. Teda Jakub a Martin čekali. Jakub mi dělal ochranku, i když jsem ji nepotřebovala. Podle mě hlídal mě, abych si nic nezačala s Martinem, jeho nejlepším kamarádem.
,,No já nevím, nechci vás otravovat a nudit, půjdu domů, abyste mě nemuseli hlídat. Tak já jdu, mějte se a nepřežeňte to.Páčko,'' rozloučila jsem se s ním, i když bych nejradši zůstala.

Zvedla jsem se ze země a kulhavou chůzí jsem se vydala k domovu. Cesta mi připadala namáhavější než kdy dřív. Martin nedbal Jakubových protestů a rozeběhl se za mnou.
,,Počkej, Sandro! Můžu tě alespoň doprovodit?'' Doběhl mě.
,,A nebudeš mít z toho průser?'' mrkla jsem po něm, ale nezastavila jsem.
,,Proč bych měl mít průser?''
,,Pokud vím, tak máš zakázáno od Jakuba se se mnou stýkat jako s jeho mladší sestrou,'' ušklíbla jsem se.
,,Nemluv hlouposti. Jsem přece dospělej člověk v demokratickém státě, ne? Ukaž, prosímtě ..'' objal mě okolo pasu a tím mě nadlehčil, aby se mi šlo lépe. Nebo to snad byla výmluva?

Kdo ví, jak tomu tenkrát bylo. Cestou k domovu jsme si povídali. Domů se mi však nechtělo, a tak Martin nabídl jít si sednout k miniaturní fontánce. Neodmítla jsem. Nemohla jsem. Cítila jsem v břiše hejno motýlků. Jsem zamilovaná. Rytíř mého srdce sedí vedle mě a neví o tom, že klíč k mému srdci náleží pouze jemu. Zvedla jsem k němu své čokoládové oči. Jeho krásně tvarovaná ústa se vlnila, nebyla jsem však schopná porozumět, v co se vlní, co povídají. Prohlížela jsem si jednotlivé části jeho obličeje.

Najednou se Martin posunul blíže ke mně a sklonil blíže ke mně hlavu. Chce mě políbit, problesklo mi hlavou. Nevěděla jsem, jak na to, a tak jsem jen seděla a sledovala přibližující se jeho ústa. Když se letmo dotkl mých úst, připadalo mi, že v mně vybuchla sopka. Celým tělem se rozlilo příjemné teplo. Mírně jsme pootevřela ústa, jak mi kdysi holky radily. Dál jsem to nechala na něm a nezkušeně jsem se zapojila do spletitého složitého tance našich jazyků. Užívala jsem si to, než jsem zaslechla povědomý hlas.

,,Říkal jsem ti, ať si nezahráváš s mou ségrou! Sandro, jdi domů!'' ukazoval Jakub směrem k domovu.
,,Nikam nejdu! Nemáš mi co poroučet!'' rozhodla jsem se tentokrát protestovat.
,,HNED!'' rozkřikl se na mě bratr. Vzdala jsem to tedy, ale jenom pro teď. Svého rytíře se nevzdám. Když jsem odcházela domů, hodila jsem ošklivým pohledem po svém bratrovi a v nepatrné chvilce jsem se otočila i na Martina. Ten můj pohled zachytil a pousmál se. Jakmile jsem kráčela vstříc k tichému domovu, na tváři se mi zaleskla slza. Chtěla jsem ji setřít dřív, než si toho někdo všimne, ale nestihla jsem to. Oba dva si toho všimli. Martin se zamračil na Kubu, zatímco Kuba si na chvilku uvědomil, že je možný, že mi právě ublížil tím nejhorším způsobem. Odloučením od mojí první a snad i poslední lásky.
Co se dělo pak jsem netušila. Schody jsem vystoupala téměř bez zastavení, i když koleno bolelo. Zamkla jsem se v pokoji a až do večera jsem odmítala otevřít, i když se oba bratři snažili mě dostat ven. Jakub se nezmínil o Martinovi ani před rodiči. Rodiče si mysleli, že mám zase jednu ze svých nálad, takže je lepší mě nechat v klidu. Pustila jsem si nahlas, a když říkám nahlas, tak maximum, Sbírku zvadlejch růží, popadla jsem svého méďu s natrženým uchem a padla na postel. Smáčela jsem méďu svými slanými potůčky slz. Když přišla další náhodná písnička, rozezněly se pokojem slova písničky Ponukám ti seba od No name.

Zaposlouchala jsem se do jednotlivých slov. Zaměřila jsem se na jejich význam. Vždycky to tak dělám. Vyjadřuji se písničkami. V textu hledám slova.

'' Ponúkam Ti seba, dobre si to preber.
Rozhodnúť sa treba, ber alebo neber.
Za akúkoľvek cenu, za trest, či za odmenu
Vybral som si teba.
Ponúkam Ti seba. ''


Byla jsem rozhodnutá. Své první lásky se nevzdám, i kdyby mě odmítl. Musím to risknout. Popadla jsem na sebe zelenou kostkovanou bundu, na nohy natáhla tolik oblíbené bílé tenistky, které mají neposlušné tkaničky a popadla batoh. Do batohu jsem naházela vše, o čem jsem si myslela, že by se mi mohlo hodit. Mobil, peněženku s občankou, penězi, kosmetickou taštičku, deštník, něco k snědku a na pití … Pak jsem postel upravila tak, aby to vypadalo, že spím. Pod peřinu jsem naskládala plyšáky. Zhasla jsem světlo, hudbu jsem ztlumila v tichou melodii a s baterkou v ruce jsem vyrazila k oknu. Dveřmi jsem si netroufla jít. Otevřela jsem okno a posléze ho přivřela. Teď už mi zbývalo slézt z balkónu o pár pater níž.

Po pár uklouznutí se mi podařilo slézt a vydat se nočním životem pryč. Vytáhla jsem mobil a naťukala jsem SMSku určenou Martinovi: AHOJ NECHCES SE SEJIT? SANDRA. SMS jsem mu odeslala a šla se posadit do parku na lavičku. Abych se přiznala, bála jsem se. Po městě chodily fámy o tom, že tu již několik dívek bylo znásilněno a násilníka ještě nedopadli. Neustále jsem se ohlížela. Vykřikla jsem, avšak po chvilce mi došlo, že to byl pouze zvuk příchozí SMSky.
AHOJ BERU KDE SE SEJDEME? U FONTANKY? SMS jsem přeletěla pohledem. U fontánky? Tam bych radši už nechodila. Mohl by mě tam objevit Jakub. Určitě si spojí jedna plus jedna.
TAM NE. U STAREHO DUBU? Na souhlas mě prozvonil. Zvedla jsem se, pořádně jsem se zachumlala do bundy (takhle po večerech bývá dost chladno) a popadla jsem batoh.
Chtěla jsem zamířit k bráně, odkud se vycházelo z parku, ale zastavilo mě křupání větviček. Na tom by nebylo nic neobvyklého, ale ty zvuky se přibližovaly blíže ke mně. Na pejskaře to je přece jenom trochu pozdě. Dala jsem se urychleně do běhu. Zvuky jsme si spojila s báchorkami, co proletěly celým městem. Cítila jsem už jeho zrychlené oddechování, jeho natahování ruky po mně. Ještě pět kroků a budu odtud pryč, viděla jsem před sebou naději. S tou dychtivostí být rychle pryč jsme přidala, seč mi síly stačily. Jenže jsem zapomněla, že mám na nohou bílé tenisky s neposlušnými tkaničkami. Ta samá bota, co způsobila pád na hřišti, se rozvázala. Druhou botou jsem si ji přišlápla, obě nohy se mi zamotaly a padala jsem dolů. Tentokrát jsem pád podvědomě očekávala. Natáhla jsem před sebe ruce.

Někdo mě čapl za ramena a otáčel si mě. Zavřela jsem oči, ze kterých se mi kutálely slzy velké jako hrách a křičela jsem o pomoc. Násilníkovi jsem bušila pěstmi do hrudníku a snažila se bránit. Kopala jsem. ,,Sandro, přestaň! Podívej se na mě, to jsem já, Martin.'' Bránil se můj údajný násilník.

Když jsem stále oči strachy neotevírala, Martin mnou zatřásl. Otevřela jsem je tedy. Opravdu přede mnou stál Martin. ,,C-co tu děláš?'' vykoktala jsem ze sebe. Nešlo mi na mysl, co tu dělá, když sraz máme u starého dubu. Copak on je ten násilník? Nebo je to jen náhoda? Opravdu mám tenisky štěstí?
,,Když jsi mi psala, šel jsem okolo. Zahlédl jsem tě tu, tak jsem mířil za tebou. Ty ses dala do běhu, pak jsi zakopla a šla k zemi. Sandro, děje se něco?'' optal se starostlivě a otíral mi slzy.
,,J-já jsem si myslela, že .. ty báchorky o násilníkovi ..'' rozplakala jsem se mu v náruči.

Musela jsem mu připadat trapná, ale i tak se mnou zůstal, objímal mě a utěšoval, hladil po tváři. Choulila jsem se mu v náruči a plakala. Po chvíli, když už jsem nemohla plakat, zvedla jsem k němu oči. Ukotvil mě tím svým pohledem a pousmál se. ,,Proč ses nechtěla setkat u fontánky?'' zeptal se.
,,Protože tam by mě hledal Jakub. Víš já .. utekla jsem ..'' přiznala jsem se tiše.
,,Ale proč?'' nechápal Martin.
,,Nedovolil by mi být s tebou! Viděls přece, ne?!'' zamračila jsem se.

Čekala jsem, že mi na to něco poví, ale on mlčel a tvářil se divně. ,,Co je? Copak nemám pravdu? Nebo ty někoho máš?'' zeptala jsem se ho narovinu.
,,Ne, jen .. Nic nevíš, Sandro. Jakub tě chce chránit. U fontánky mi nezakázal se s tebou scházet, jen .. prostě má o tebe strach, abych tě nezklamal. Chtěl si jen se mnou promluvit. Pojď, vrátíš se domů, nebo bude z toho ještě malér!'' Chytil mě za ruku a vytáhl nahoru. Jemně vzal moji ruku do té své a vyšli jsme směr náš panelák. Čím blíž jsme se blížili k domovu, tím hůř mi bylo.

Teprve nyní mi došlo, že jsem se zachovala jako puberťačka, i když jí jsem, nechtěla jsem se tak chovat. Ba přímo se chovám jako rozmazlený fracek. Pustila jsem jeho ruku. ,,To je dobrý, dál sama trefím,'' ušklíbla jsem se. Přecházel na mě vztek, že mi o tom nikdo neřekl. Chápu, Jakub chtěl se mnou mluvit, ale nemohl to říct narovinu? Není divu, že jsem byla naštvaná po té aféře venku. Chystala jsem se vyšplhat na svůj balkon, ale Martin mě zastavil.

,,Neblbni! Ještě se ti něco stane. Polez, půjdu s tebou, oni to pochopí, neboj,'' snažil se chovat mile. Tak mi to připadalo.
,,Dobře, půjdu normálně vchodem, ale nemusíš se mnou chodit, pokud nechceš,'' vyhrkla jsem, aniž bych si svá slova promyslela.
,,Sandro, no tak! Proč se tak chováš? Vždyť se nic nestalo a půjdu s tebou rád.''
,,Promiň, dneska toho bylo na mě moc, tak pojď,'' odvážila jsem se ho chytit za ruku a zamířila s ním do výtahu, kde jsme se v stísněném prostoru líbali. Byla jsem šťastná. Když výtah zastavil v patře, kde máme byt, zamířili jsme k němu. Vytáhla jsem z kapsy klíče a odemkla jsem si. Vtáhla jsem Martina s sebou a vzala ho rovnou do pokoje. Fáze seznamování se nekonala, znali jsme dobře, ostatně je to nejlepší přítel mých bratrů. Oba jsme si sedli na postel, kde jsme si odložili i bundy a já odhodila do kouta batoh, a líbali jsme se. Dlouze, krásně, vášnivě. K tomu hrála tiše písnička Proklínám, ale ani jeden jsme to nezaregistrovali.

Do pokoje vtrhl Jakub. ,,No sláva! To je dost, že jsi doma! Co tě to popadlo, lítat po nocích venku. Nebýt Martina, tak nevíme, co je s tebou. Co mi k tomu řekneš?!'' choval se jako můj otec.
 ,,Já?! Spíš ty máš co vysvětlovat, nemyslíš?'' nevěřícně jsem se na něj podívala, ruku v té Martinově.
,,Taky si myslím, Kubo, že spíše ji dlužíš vysvětlení ty,'' podíval se na něj vážně můj rytíř ve zlatém zbroji.
,,No dobře, na to bude čas zítra. Nechám vás o samotě, hrdličky. A žádné prasečinky,'' zasmál se Kuba zavírajíc za námi dveřmi.

A tak to nakonec pro mě skončilo s ponaučením a nefalšovanou láskou. Nyní jsme s Martinem nádherný pár a kde kdo se zastaví na pokec, kdy chystáme svatbu. Samozřejmě to myslí jako vtip. Oba chceme studovat. Ostatně jsme spolu dva nádherné roky. Dodnes mi to Jakub nevysvětlil, ale už jsem se vysvětlení nedožadovala. Stačil mi fakt, že Martina miluji! A on? Zřejmě taky. Na své bílé tenisky nedám dopustit a dodnes jim jsem ráda, že jsem si je pořídila. Nebo jsem měla z pekla štěstí? Kdo ví, pohádka je to však krásná a poprvé začínám věřit románům. I vy se mějte na pozoru, kdy vás v nešťastné chvíli uchytí pravá láska na první pohled. 
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mish@ Mish@ | Web | 16. října 2010 v 23:48 | Reagovat

Jéé, pěkná:) Povídku jsem od tebe zatím žádnou nečetla,a le tahle se ti povedla;-)

2 Nikýs ♥ Nikýs ♥ | Web | 18. října 2010 v 8:29 | Reagovat

:)) jj presne tak,asi taky zacnu :))

3 Karoll Karoll | Web | 28. října 2010 v 19:22 | Reagovat

zajímavý příběh. Tenisky to vlastně všechno zavinily... ale ten pád se dá svést na neposlušnou tkaničku. Takže to začalo rozbitým kolenem a skončilo láskou...
opravdu krásná povídka, skvěle se čte ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama