Jak jsme docílili toho, že jsme si pořídili domácího mazlíčka

13. srpna 2012 v 0:17 | Alciellë |  Pergamen
Konečně mám chvilku, lépe řečeno, před necelýma dvěma hodinama jsem skončila v práci a těším se, jak se rozepíšu na tohle téma. Bohužel už to zřejmě nestihnu a článek nebude mít hlavu a patu, ale můžu se o to pokusit. Protože tomuhle se občas moje rodina zasměje ještě teď.



Jako malé děti jsme si přáli domácího mazlíčka, nejlépe psa, nebo fenku jakékoliv rasy - je fakt, že se nám jich dost líbilo, ale naše mamka byla proti zvířatům v domě. Nebylo to nejhorší. Na dvorku jsme měli psa Punťu, který už je teď ve psím nebi a určitě je mu teď mnohem lépe, protože byl nemocný a starý. Žil tu se mnou cca 15 let a říkávala jsem mu černá tečka. Dříve jako se štěňátkem jsme si s ním hodně hrávali, čím starší jsme byli, stejně tak i on, jaksi to odeznělo. Popravdě, vůbec neměl rád děti, dvě dokonce pokousal a při hlazení na mě též vrčel. Nesnášel ani to koupání a stříhání, různé spreje, apod., co si budeme povídat, byl to pes. Nevím, co se stalo, ale prostě to pouto nebylo jako dříve, i když jsem ho mívala ráda. Většinu času trávil na dvorku, občas se proběhl po ulici. Nikdy jsme ho nebrali na procházky, nebyl na to zvyklý... Ještě jako štěně ho srazilo auto, od té doby pajdal, měl kratší nohu a strašně moc se bál bouřky, zřejmě to má z té srážky s autem. A tak měl náš milovaný Punťa ponaučení na celý život. Problém ale byl, že Punťu jsme jako našeho mazlíčka nebrali - patřil totiž naší bábí, i když byl "náš".

A tak začala epizoda menší "zoo", jak to kdysi někdo nazval. Abychom přesvědčili mamku, museli jsme jít na to jinak. Ale jak? Dokázat ji, že se umíme o dané zvířátko postarat. Přesně řečeno už ani nevím, co za zvíře bylo první, ale na dvorku se nám jich vystřídalo opravdu hodně - prasata, kačeny, slepice s kohoutem - z těch jsem jako dítě mívala hrůzu, kohout jednou napadl prý bábí. Dokonce jsme měli i kocouri, kočky a koťata - celkem asi dvacet, protože jsme našli jednu zatoulanou kočku, tak jsme si ji nechali, pak další, z čehož později vyšlo najevo, že jsou to kočky, co neustále rodily koťata. Taťka je upřímně nesnášel. Pravda, nebyli zrovna příjemný, spíše divoký, ale já je měla ráda.

Hlavně svého malého Bobíka - malinkaté mourovaté koťátko, co neustále mi spávalo na rameni, ať jsem chodila, stále, ležela.. Zachránili jsme mu život, když se ho kočka zřekla. Bohužel nevím, kde mu byl konec - mám špatný pocit, že skončil v kanalizaci, nebo se někde ztratil, nebo někam zapadl. Těžko říct. Dále jsme mívali černé koťě - kočka, která neustále za námi běhala třeba i kilometr. Těžké bylo s ním loučení.

Jenže tohle prostě nestačilo, a tak jsme si pořídili jedno morče, pak druhý, aby to nebylo líto tomu druhému. Šlo by to dobře, starala bych se o ně, ale oni je dali do králíkárny ke slepicím a já z nich (nevím proč) měla hrůzu. A tak šli za novým majitelem. Jenže teď mi chybí. Strašně rádi za námi běhali.

Později po dlouhém ukecávání jsme si pořídili akvárium s rybičkami - a že jich bylo, což vyžadovalo menší práci. Bylo to prima, bratra to bavilo a mě též, měla jsme je ráda. Dokonce ta jedna rybička měla malé, což znamenalo druhé akvárium, kde budu mít rybičky já + menší akvárium pro ty narozené. Pár rybiček nepřežilo, nestihli jsme je včas chytit, zbytek nakonec šel k bratrovi do akvária, jelikož já chtěla vlastní zvířátko. Mamka nechtěla o tom nic slyšet, hlavně žádné chlupaté zvířátko.

A tak jsem si k Vánocům pořídila Žofii (Žofku, jak chcete) - vodní želvu. Upřímně dodnes nevím, jestli to byla holka, nebo kluk, ale byla jsem šťastná. Časem jsem si pořídila Ricky, která byla menší. Zvykly si na sebe hodně rychle, ale potíž byla v tom, že hodně jedly, neustále kousaly a měly špinavou vodu. Jelikož jsme byly ve starým domě, akvárka k tomu moc nepřispívala a holky mi zaneřádily akvárko třeba třikrát za den... Nestíhala jsem měnit vodu a starat se o ně. Bývala bych si je nechala, ale rostly a rostly... Velký akvárko bych neměla kam dát, tak jsem je chtě-nechtě musela prodat. Loučení bylo těžké, ale zvládly jsme to.


Ale teď už ta nejšťastnější a nejkrásnější chvíle v životě. Přišly Vánoce - kruté mrazy, plno sněhu, Silvestr. Naše mamka měla narozeniny - nic zvláštního do doby, než přijela teta. Obvykle si dárky nedávají, ale tohle nás zarazilo. Prý mamce vezou dárek - "malé miminko". Neměla jsem ponětí, o co jde, protože to leželo na zádech a bylo to zabalený jako nemluvně. Ale po odkrytí jsme všichni byli paf! Úplně v šoku, překvapeni a dojati. Nebylo to nemluvně, ale přenádherné štěně Pražského krysaříka - těžko říct, jestli je to opravdu ta rasa, sám veterinář to dodnes neví jistě. A tak k nám do rodiny přišla Myška a v naší rodině byl konečně pes, spíš fenka. Ty její kouzelná očka, její miniaturní tělíčko v mamce cosi zlomilo a Myška si tak získala místo mezi námi a co víc, je snad rozmazlenější než kterékoliv dítě, ale co je hlavní, všichni ji milujeme a nedáme na ni dopustit, snad ji nahrazujeme to, co ji kdysi provedli lidé. Na její příběh se můžete podívat níže na videu, co bylo utvořeno do soutěže. A co víc, sama Myška si zvykla na Punťu, na okolí, na všecho.. Proto není divu, že když Punťa zemřel, že ho všude hledala, knučela.. Také ji chybí, všem nám chybí, o to větší vztek mám, když vím, kde leží.. :((


PS: Časem, snad tento týden přidám fotky rybiček a vodních želv, našich koček a jiného zvířectva, ať to máte s fotkami. Teď už však letím spát.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Š. Š. | Web | 13. srpna 2012 v 0:24 | Reagovat

rozkošní hafíci :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama