Depresivní básnička

1. května 2013 v 20:42 | Alciellë
Tak jako jsem přišla o pár přátel, tak jako jsem ztratila své sny a přání, tak také ztrácím školu vlastní vinou... Výkřiky do tmy a slzy do polštáře nejsou činnem, co by to zachránilo, ale uleví od bolesti, kterou si sama způsobuji. Vzdala jsem se všeho, nemám chuť bojovat. Jen jediné napíšu, až tu sílu najdu, vrátím se tam, o čem jsem vždycky snila. A kdoví, třeba konečně začnu být šťastná...Občas musíme nést následky za špatná rozhodnutí...


Věřila jsem, běžela jsem, ale zakopla jsem...

NEZAPOMEŇ

Jak asi smrt bolí,
když silně v pase svírá,
když si ji jako cestu zvolí,
a v srdci je ta obrovská díra.

Duši svou halí do černé róby,
převtělením nese ji do jiné doby.
Duše do pekla se nese,
čas pomalu se vleče.

Vysvobození však nepřichází,
na Zemi jedna duše schází.
Smutný pohled všech a slzy v očích
pro tu, co sleduje je po nocích.

Vyhaslá hvězda hledí z nebe,
pozoruje přitom tebe,
hlídá tě a pomáhá,
potichu tě nabádá,
ať pozor na sebe dáváš,
občas k nebi zamáváš
jako vzpomínku na ni,
že miluješ jedině ji.


Konce jsou začátkem něčeho nového, nepoznaného, mnohem lepšího a nadějného.







Alciellë s velmi špatnou náladou


PS: To byly moje nejhorší čarodky - být sama, po tmě venku, mrznout, nechat téct slzy a poslouchat rachot okolo - smích, několik kapel...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama