Rozloučení | Navždy v mém srdci, Myšpulko!

26. září 2013 v 14:09 | Alciellë |  Zápisník Myšky
Ahoj. Konečně jsem se odhodlala napsat tento článek, ke kterému jsem sbírala veškeré své síly. A i s tímto článkem zřejmě končí rubrika ZÁPISNÍK MYŠKY. Možná ty články budou, ale ne na blogu, hledám způsob, jak se s tím vyrovnat. Některým to přijde jako naprostá blbost, možná až přehnané tohle, ale kdo nebyl na mém místě a nezažil to, tak to nikdy nepochopí. Takže si prosím odpusťte hloupé řeči, že to byla jen fenka. Nebo že to přeháním tím vším, co se děje a jak se k tomu stavíme, pro nás byla něco víc. Pokud to nechcete číst, nečtěte... Ona si tenhle článek zaslouží, blog si to zaslouží, protože tu měla samostatnou rubriku...



Vezmu to od začátku, abyste pochopili, jak to začalo a jak jsme tomu mohli zabránit, ale nezabránili, proto si to snad do smrti budeme vyčítat, hlavně já. Není to tak dávno, co se Myšce na obličeji začala tvořit "boulička" zřejmě od zubů. Jeden se ji kýval, ale zdálo se, že ten s tím nemá nic společného. Vždycky to splasklo po jednom dnu, dvou... Neřešili jsme to, poprvé jsem to dávala za vinu vose, včele...






Nekňučela, nic, nedávala najevo bolest. Nikdy by mě nenapadlo, že by zuby mohli způsobit její smrt. Někdo říká, že to zavinily právě ty zuby, které způsobily otravu krve a tím pádem ji postupně, ale rychle selhaly všechny orgány.. Jestli to je pravda, budu žít s pocitem viny do smrti... Trávila jsem s ní nejvíce času, mohla jsem zajít včas za veterinářem, měla jsem si toho víc všímat, víc o tom číst na internetu... Antibiotika a vytržení zubu by jí pomohlo...

Asi tak před týdnem dostala první příznak, ráno zvracela a hned druhý den, pouze jeden den měla teplotu. Pořád jsme to dávali za vinu zubu a pak už byl klid, vše zmizelo a nic se nedělo. Oddychla jsem si. Ne nadlouho.. Teď v pátek lehla znovu. Teplota, odmítala jíst. Na toaletu jsme ji museli nosit, na schodech mi málem spadla, jak byla zeslábla. Pít jsem ji musela nutit tak, že jsme ruku pomalu ponořili do vody, protože pokud jsme ji to nedávali my, nechtěla to. V pátek jsem si měla jet něco zařídit do školy a pak ven. Jsem ráda, že jsem nakonec nikam nejela a byla s ní. Jen jsem rychle odběhla na hřbitov. Bylo vidět, že není ve své kůži. Jindy štěká a žárlí na kamaráda, teď však nic, ani zájem o jídlo neměla. Bolelo mě z toho srdce, ale věřili jsme, že se z toho dostane. Vždycky byla silná...




V pátek ale ještě nebylo tak zle. Držela se. V sobotu to trvalo, na netu jsme u nějakého veterináře vyhledali, že ji uleví od teploty a nachlazení anopyrin (čtvrtka). Víte, teklo ji z očiček, z nosu, kašlala, teplota... Při prvním příznaku jsme si mysleli, že je to opravdu od zubů, nebo ode mě chytla chřipku, protože jsem též lehla. Ale teď to prostě nebylo ono, i když jsme si říkali, že je to jen chřipka. Prášek ji zabral, začala zrychleně dýchat, jako když se psi chladí. Osypala se trošku, nejspíše od toho prášku, tak se škrabala, ale už jí bylo líp. Už chodila po pokoji a nevěděla, kde by poseděla, mazlila se a něco málo i snědla. Měli jsme z toho radost a veterináře jsme tím pádem "smetli ze stolu".

Nikdo však netušil, že je to poslední den, co ji máme u sebe. Nikdo netušil, že nás hodlá opustit. Nikdo netušil, jak rychlý spád to vezme a jak bude zle. Večer Myška bez nějakého náznaku začala zvracet, měla zácpu, celý odpoledne čůrala krev (mysleli jsme si, že prostě kaňkuje, má své dny, ale podezřelé byly ty hrudky, které se objevily večer). A co dělat teď, když je noc? Veterináře jsme volat nemohli, tak už zbývala jen neděle, protože ten strach, že v pondělí bude už pozdě se naplňovalo. Po tom, co vyzvracela hleny ji bylo jakž takž přijatelně, protože se nechala od mamky masírovat (bříško, které ji bolelo). Ale pak nastala ta nejhorší noční můra.

V noci spala s mojí mamkou v obýváku, tudíž já jak jsem zvyklá spát vedle jejího pelíšku v ložnici jsem ji v noci hledala. Kolem půlnoci nás vzbudilo její knučení. Jen seděla, koukala do blba. Na bedýnku chodila co každou půlhodinu. To knučení bylo hrozné. Bolelo mě ji tak slyšet, vidět. Mysleli jsme si, že je protivná ze svých dnů. Spíše jsme chtěli uvěřit tomu. Věděli jsme, že je opravdu zle. Mamka vyslovila i to nejhorší - že se bojí, že ji ztratíme.

V sedm ráno mě mamka vzbudila. Myška v noci ochrnula na zadní nohy. Nemohla už kolik hodin čurat, nenechala si sáhnout na bříško, jak ji to bolelo. Jen mrtvolně ležela, nevnímala. Jednou zvracela. Neměla sílu. Bylo vidět, že se očima loučí... Nemohli jsme sehnat veterináře. V osm jsme to obvolávali. Náš veterinář měl dovolenou, nebylo mu rozumět. Odkázal nás na jiného vzdáleného x-kilometrů, což by nám nepomohlo, též nebyl k mání. A teď babo, raď. U nás ve městě je těžké někoho sehnat, natož v neděli tak brzo ráno. Volali jsme příbuzným, tak nás odkázali na veterinářku, ouha, měla čas až o půl desátý, Myška hodinu před odjezdem za ní umřela. Nezvládla to, bojovala jak to šlo, ale byla slabá. Bůh to tak zřejmě chtěl.

Seděli jsme u ní, jak to šlo a starali se o ní, mluvili na ní. Prosila jsem jí, ať bojuje. Jen ležela, skoro ani nemrkala, dá se říci, že vůbec.. Ty smutný, čokoládový, věrný oči nikdy nezapomenu. Jak se loučila, jako by mě prosila, ať nikdy nezapomenu. Copak by to šlo na ní zapomenout? Umřela nám dá se říci v objetí. Za zády ji seděl bratr s mamkou a hladili ji, mamka ji držela hlavičku, já pacičku... Měla záchvaty podobné mrtvičce. V jednu chvíli to vypadalo, že se ji jen hůř dýchá, ale to, že srdíčko ji pomaloučku tlouklo a vynechávalo, pak jak se začala klepat a koulet očima.. bylo opravdu zle... Druhý záchvat nevydržela. Vyplázla jazýček, pokadila se a opustila nás. Nechala nás tu.

Šla na svou věčnou cestu do ráje. Věřím, že je v psím nebíčku a setkala se tam s Punťou. Kdo s ní nežil denně, nezažil to, co já, celá má rodina a neznal její příběh od začátku, tak nepochopí to, jaká je to velká ztráta pro nás, jaká je to šílená bolest. Dá se říci, že jsem byla na ní závislá. Už se nemám kvůli komu budit ve 2-3 hodiny ráno kvůli venčení, nemám komu usínat v pelíšku, nemám se ke komu přitulit, když je mi do pláče, nemá se za mnou kdo vyřítit, aby mě přivítal a vrazil mu pusu na rty, nemá, kdo by žárlil na ostatní, není, kdo by si vynutil procházku tak, jako to v posledních dnech uměla jen ona... Není kdo by za mnou přišel jen tak, pomazlit se, usínat mi v náruči, dělat veškeré ty "obličeje", rozesmát mě... Kdo by mě podržel a rozveselil... Byla pro mě pravá kamarádka, nejlepší člen rodiny, nejlepší fenka... Držela mě nad vodou, zvláště celé září, co se sypala jedna věc za druhou...






Jestli byla opravdu malá možnost ji zachránit a my to neudělali, budu si to do smrti vyčítat. Budu si vyčítat to, že jsme ji jednou zapomněli dát očkovat proti psince, protože na ní sedí tři druhy psinky, kde i píšou, že 90% psů to nepřežije, zbytek zůstane trvale ochrnutý.. a že psi zpravidla do tří dnů umřou.. Jestli ji nakazila kočka od sousedů, co se sem nastěhovali, jestli vklouzne na naši parcelu, bojím se, že se neudržím..

Ještě v ten den jsme vyhodili téměř všechny deky, které během nemoci stihla zašpinit, misky jsme dali do stodoly, šampon, průkaz a známku z vodítka jsme si nechali, granule (2 nové balíčky) jsem chtěla poslat do útulku, nakonec jsem je dala sestřence a zbytek? Pohřbilo se to vše spolu s Myškou.

Pořád ji mám před očima, jako by tam spinkala. Pořád tomu nemůžu uvěřit a občas mám chuť ji vyhrabat, přesvědčit se o tom. Naposledy ji obejmout a dát pusinku. Celá rodina ji udělala krásný hrobeček, bohužel ne doma. Nemáme zahradu, všude jsou jen betony, kostky.. Ke všemu stavíme a je blbý mít časem na ní terasu. Taťka má pole, kde je lesík do tvaru podkovy kousek za naším městem. Denně tam za ní jezdím/e. Je to tam nádherný... Klid, vyhlídka na celé okolí a několik měst. Samé louky a lesy. Včera tam měla i pár srnek. Pohřbili jsme jí s její postýlkou (a že je obrovská), na kterou jsme položili Myšpulku, zavřeli ji očička - pořád se jí otevírala, proto nechci uvěřit, že je pryč.., a tu jsme přikryli její dekou, ve které spávala. Pak jsme vytvořili "pomníček" z kamení, taťka dal křížek, kde je pájkou vypálené její jméno a datum úmrtí. Nakonec se postupně dovezla umělá kytka, jinak denně tam má větvičku šípku a jiných polních kytiček a dva přívěsky na památku a ještě přibyde fotka, až seženu někoho s barevnou tiskárnou. Taťka ji nechá "zatavit do fólie". Mohla tam odpočívat s Punťou. Budiž vám lehká zem... :'(







Ach Myšpulko, moje milovaná, odpusť, že jsem něco neudělala. Odpusť, že jsem ti nemohla ulevit od bolesti. Pořád tě vidím, jak jsi mi umřela pod rukama na tom gauči, pořád tě všude vidím a slyším štěkat. Včera jsem se málem vybourala na kole, protože jsem si myslela, že jsem tě viděla u hrobečku. Čím víc jsem se blížila, tím se to rozplynulo a ukázalo se, že je to pár srnek. Odpusť, že jsi se nemohla dožít celého svého věku, kterého se máš dožívat (13-15 let). Odpusť, že ses dožila pouhých sedmi let, za měsíc bys měla narozky a bylo by to osm (28.října). A odpusť, že jsem s tebou nechodila častěji ven, až posledních pár měsíců.. že jsem ti nedala vše...

Musím přiznat, že to snáším špatně. V ten den, co zemřela se mi v noci zdály noční můry. První, že jsme ji pohřbili zaživa, druhá, že ji vyhrabala zvěř, třetí, že se sama vyhrabala, našla domov, knučela a štěkala před domem, ale já neotevřela z toho důvodu, že jsem si myslela, že se mi to zdá, a tím pádem ona utekla a umřela steskem, protože si myslela, že jsem navždy na ní zapomněla a poslední můra, že jsem na ní zapomněla já, nebo že se tam sama po tmě tak daleko bojí... :'( Doma tím zarazil mamku i bratr, který jí řekl totéž - jestli si je jistá, že opravdu umřela. Není to divný, že se oba zeptáme na totéž, i když jsme spolu nemluvili, téměř ve stejnou chvilku?

Tenhle týden jen brečím, koukám na místa, kde bývala, na fotky, videa a připomínám si jí ze strachu, že zapomenu, hlavně ale proto, že mi šíleně moc chybí. Občas mám nutkání ji oslovit a zavolat k sobě, než mi dojde, že tu není... Moc ani nejím, nemám chuť, moc nepiju, nespím... Ven nechodím s přáteli, nemám na nic náladu, v pátek máme mít akci, v sobotu též, pak rande a tak, ale mám to chuť zrušit, i když mamka říká, ať jdu, že jsem jen zavřená doma, škola mi začíná v pondělí. Ostatní říkají, že by nechtěla, abych se trápila, že jí je líp, ale nejde mi to.. Přijde mi vše teď nefér. V pondělí jdu koupit fotorámečky na její fotky. V týdnu mě i rozbrečel fakt, že se mi z mobilu omylem vymazaly fotky, co jsem si ji fotila den před smrtí a jiné... Brzy budu dělat vzpomínkové video a cédéčko. Slíbila jsem, že budu denně jezdit na její hrobeček, zatím se to dařilo, ale jak začne škola, tak to budou jen víkendy =(. A to mě štve, nemůžu se zbavit pocitu, že se jí to dotkne. Byla skoro jako dítě, tak rozmazlená, tak naučená.. Ty zážitky... Přiložím staré video, jaký měla příběh... Co když ji Bůh chtěl už tenkrát? Svět teď ztratil své barvy, sluníčko, snad vše. A blbý je, že ani přátelům (těm dlouholetým) jsem nestála ani za blbou zprávu, jen některým, většinou mi psali ti, které znám krátce.

A co na tom, že si budeme možná za pár měsíců pořizovat nového pejska podobného Myšce? Ona byla jediná a jedinečná! Jak ostatní říkají, byla nám ušitá na míru svou povahou, chováním, zbarvením, plemenem. Říká se, že je pražský krysařík, ale všichni víme, že je asi skřížená s něčím... Asi se nikdy nesmířím s její smrtí. V neděli to bude týden, co umřela a pořád ta bolest trvá, pořád ji vidím, někdy si přijdu "zmagořená"... Snažím se ji vyhledávat, ale... Proč je to tak těžký? Když si vzpomenu, jak na poli pak byla už líná přeskakovat "seno", tak to proběhla nadšeně skrz, nebo jak jsem ji musela vytahovat z dír... =(( Co na tom, že budu mít nový notebook, když ona je pryč? :( Je to vůbec fér? Je fér si pořídit nového pejska? Občas si říkám, vadilo by jí to? Neurazí se, nebude žárlit tam nahoře? Jednou na obloze svítila jen jedna hvězda přímo tím směrem, kde je uložena, přímo naproti mému oknu a já měla pocit, že je to ona... Jsem divná, je to divný? :((

Tuhle fotku si necháme zarámovat. Pak tu s Punťou u vrat.


Navždy tě, moje drahá Myšpulko, Myško budu milovat! Nikdy nezapomenu a pro mě vždycky budeš jedinečná a ta nejlepší. Spinkej sladce, budiž ti lehká zem. Snad pak se společně někdy setkáme...






A jako nakonec video o Myšce (její příběh).



:'( Neskutečně moc se mi po ní skýská, tolik mi chybí. Tolik jsem ji milovala a vždycky milovat budu...
Nikdy bych nečekala, že nás opustí tak rychle. Odpusť, bobí, odpusť mi to! :'(





PS: Bojím se, kdo odejde z tohoto světa za tento měsíc jako třetí..
Co to bude příště? Na co mě život zkouší? Copak tohle nestačilo (celý září se vše kazí), copak vloni nestačilo tolik pohřbů (cca 4-5)...Bojím se, že mě vyhodí ještě ze školy...
Tím nechci říct, abyste mě litovali.


Tímto článkem se loučím. Snad brzy to video a až se vzpamatuji, tak články... =(((

Vaše Alciellë
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama